Žoldák

Žoldák najali profesionální voják, který bojuje za každý stát nebo národ bez ohledu na politické zájmy nebo problémy. Od prvních dnů organizované válčení, dokud vývoj politické postavení armády v polovině 17. století, vlády často doplnit své vojenské síly s žoldáky.

Zaměstnanost žoldáků by mohlo být politicky nebezpečné, stejně tak drahé, jako v případě, že na začátku 14. století almogaváres, španělština hraničáři najat Byzantské Říše na boj proti Turkům. Poté, co pomohli porazit nepřítele, se almogavárové obrátili proti svým patronům a zaútočili na byzantské město Magnesia (moderní Alaşehir, Tur.). Po atentátu na svého vůdce strávili dva roky pustošením Thrákie a poté se přesunuli do Makedonie.

po Stoleté válce (1337-1453) byla Evropa zaplavena tisíci mužů, kteří byli vycvičeni k ničemu jinému než k boji. V průběhu 15. století „svobodné společnosti“ Švýcarských, italských a německých vojáků prodává své služby na různých knížat a vévodů. Tito najatí vojáci, často chamtiví, brutální a nedisciplinovaní, byli schopni dezertovat v předvečer bitvy, zradit své patrony a drancovat civilisty. Velká část jejich vzpurného chování byla důsledkem neochoty nebo neschopnosti zaměstnavatele platit za své služby. Když byla vynucena přísná disciplína, udržovaná rychlou platbou (jako v armádě Maurice z Nassau), žoldáci se mohli ukázat jako efektivní vojáci. Švýcarští vojáci byli najati ve velkém měřítku po celé Evropě vlastními kantonálními vládami a těšili se vysoké pověsti. Ve Francii 18. století byly Švýcarské pluky elitními formacemi v pravidelné armádě.

od konce 18. století však žoldnéři byli z větší části samostatnými vojáky štěstí. Od druhé Světové Války vyhráli nějakou důležitost pro jejich zneužití v některých zemích Třetího Světa, zejména v Africe, kde byli najímáni oběma vládními a protivládními skupinami.