5 – Svoboda: bude, autonomie

Autonomie a svobody

pojem svoboda je ústřední normativní a metafyzický pojem v Kantova filozofie. Svoboda volby a akce z omezení vnějších sil, ale také i z vlastních pouhé sklony, něco, co může být dosaženo odstranění sklony, které není možné pro lidské bytosti, ale od podléhání sklonu právního důvodu a jeho poptávka po universalizability, které Kant nakonec volání „autonomie“, „vlastnost bude, podle které je zákon sám“ (G 4:440), je nejvyšší hodnota pro Kant, jediná hodnota, která může být samoúčelná a má důstojnost za všech cenových (4:435-6). Svobodu vůle, schopnost iniciovat akci spontánně, nezávisle na rozhodnutí pouhé přírodní zákony, tak, že každý lidský činitel, který má schopnost jednat v souladu s morálním zákonem bez ohledu na to, co se může zdát být předpovídal celý její předchozí historii, je pro Kanta pouze logické možnosti v teoretické filozofii, ale nevyhnutelný postulát čistého praktického rozumu, „nezbytnou podmínkou … kompletní naplnění morálního zákona“ (PracR 5:132). Pro Kanta je vztah mezi těmito dvěma pojmy, autonomii jako náš konečný hodnoty a svobodu vůle jako náš konečný metafyzický majetku, i když jeden assertible pouze z praktických důvodů, je intimní, přinejmenším – bezpodmínečné morální zákon, který přikazuje nám nade vše zachovat a podporovat svobodu jednání „je pouze sebevědomí čistého praktického rozumu, což je totožný s pozitivním pojmem svobody“ (5:29) – i když se jeho názor o tom, co dělat s tímto identita není stabilní.