Mezinárodní Fonetická Abeceda

Mezinárodní Fonetická Abeceda (IPA), abeceda se vyvinul v 19. století, aby přesně reprezentovat výslovnost jazyků. Jedním z cílů Mezinárodní Fonetická Abeceda (IPA) bylo poskytnout jedinečný symbol pro každý charakteristický zvuk v jazyce—to znamená, že každý zvuk, nebo foném, který slouží k odlišení jedno slovo od druhého.

koncepce NPP byl poprvé nakousl Otto Jespersenová v dopise Paul Passy Mezinárodní Fonetické Asociace a byl vyvinut a. J. Ellis, Henry Sweet, Daniel Jones, a Passy na konci 19. století. Jeho tvůrci se záměrem bylo standardizovat zastoupení mluveného jazyka, a tím se vyhnout zmatení způsobené v rozporu konvenční pravopis používá v každém jazyce. IPA měla také nahradit stávající množství jednotlivých transkripčních systémů. Poprvé byl publikován v roce 1888 a byl několikrát revidován ve 20. a 21. století. Mezinárodní fonetická asociace je zodpovědná za abecedu a zveřejňuje graf, který ji shrnuje.

IPA používá především Římské znaky. Ostatní písmena jsou vypůjčena z různých skriptů (např. řecké) a jsou upravena tak, aby odpovídala římskému stylu. Diakritika se používá pro jemné rozlišení zvuků a pro zobrazení nasalizace samohlásek, délky, stresu a tónů.

IPA lze použít pro širokou a úzkou transkripci. Například v angličtině existuje pouze jeden zvuk t, který se vyznačuje rodilými mluvčími. Proto je v širokém přepisu nutný pouze jeden symbol, který označuje každý zvuk t. Pokud je potřeba přepisovat úzce v angličtině, mohou být přidány diakritické značky, které naznačují, že t ve slovech tap, pat a stem se mírně liší ve výslovnosti.

IPA se nestala univerzálním systémem pro fonetickou transkripci, který její návrháři zamýšleli, a v Americe se používá méně často než v Evropě. Přes jeho uznané nedostatky, je široce používán lingvisty a ve slovnících, i když často s některými úpravami. IPA je také používán zpěváky.