nenechat vážné krizi jít do odpadu

hospodářská krize znamená, že země mají problémy s penězi.Mnoho vlád se rozhodlo utratit méně peněz za pomoc lidem.To ztěžuje lidem se zdravotním postižením využívání jejich práv.Krize ale může být i šancí pro vlády, jak najít lepší způsoby pomoci lidem se zdravotním postižením.

“ nikdy nenecháte vážnou krizi plýtvat. A tím myslím to, že je to příležitost dělat věci, o kterých si myslíte, že jste je předtím nemohli udělat.“

Rahm Emanuel, bývalý náčelník štábu prezidenta Baracka Obamy

vzhledem k úsporným opatřením ve většině členských států se může zdát nepravděpodobné, že by krize, které čelí Evropská unie, mohla představovat příležitosti pro práva zdravotně postižených. Ale realita je, že zatímco úsporná opatření představuje mnoho výzev, které sledují progresivní právech osob se zdravotním postižením agenda, krize sama o sobě není zapojen demontáž dobře zavedené infrastruktury, podporu pro výběr, kontrolu a plnou účast. Je to proto, že ve většině Evropy tyto přístupy byly v plenkách a jen zřídka byla veřejná politika a výdajů v souladu se zásadami a cíli Úmluvy OSN o Právech Osob se zdravotním Postižením. To není jen Evropská slabost. Jako americký Národní Rady osob se zdravotním Postižením v roce 2011 zaznamenán „veřejné politiky zůstává zakořeněné v letech 1960-éra všechno nebo nic přístupu k službě lidem se zdravotním postižením, ve kterém osoba se musí prokázat neschopnost být produktivní, být považováno za způsobilé pro kriticky důležité podporuje.“Takové sociální státy kompenzují lidem jejich sociální a ekonomické vyloučení-záchrannou síť-obvykle se o to nesnaží-investice.

Psát v roce 1990, Mike Oliver – široce připočítán jako akademický, kdo křivě obvinili sociální model postižení se odráží o právech osob se zdravotním postižením advokacie v BRITÁNII poznamenal: „je To možná ironické, že mnozí z nás strávili 1970 kritizovat sociální stát, jen aby zjistil, že tyto argumenty byly postaveny na a mnohem dále tím, že vláda odhodlána snížit státní výdaje. V důsledku toho jsme strávili 80. léta obranou toho, co jsme dříve napadli. Stručně řečeno, obhajovali jsme neobhajitelné a nenavrhuji, aby se devadesátá léta prováděla stejně.“Stejně tak v roce 2013 se vynakládá velká část energie obhájců práv se zdravotním postižením na obranu nebo na představu o budoucím návratu do starých sociálních států. Někdo namítne, že takový konzervativismus je jedinou rozumnou reakcí. Přesto máme strkat hlavy do písku. Náročnou skutečností je, že úsporná opatření nejsou krátkodobou aberací, po níž se věci vrátí k „obvyklému podnikání“. Čelíme „novému normálu“ a nemáme jinou možnost, než se snažit znovu představit práva zdravotně postižených pro následující dny, pokud chceme pokračovat v pokroku.

příležitosti k tomu vyplývají ze skutečnosti, že krize, které čelily západní demokracie, měla a má nejen ekonomický charakter. Je to stejně krizi staré předpoklady a způsoby, jak dělat věci, které teď v Evropě čelí konkurenci nově se rozvíjejících ekonomik Asie a Jižní Ameriky, krize Evropského sociálního modelu a poválečné sociální státy tváří v tvář stárnutí populace, krize demokracie s klesající angažovanost ve volbách a členství v politických stranách a krizi důvěry v instituce – demokratické orgány, podniky, média – kde moc je soustředěna a které byly zjeveny jako někdy chybí celistvost nebo silné etice. To je také sociální krizi s potenciálem buď přivést lidi dohromady, aby vytvořit nové způsoby, jak pracovat pro společné dobro, nebo tlačit lidi od sebe, takže prostor pro hulvátství a extremismu. Všechny tyto krize otevírají příležitosti k tomu, abychom se snažili dělat to, co jsme předtím nedokázali, protože každá z nich vytvořila podnět k hluboké reflexi a hledání nových myšlenek a odpovědí. Jako Britský právech osob se zdravotním postižením aktivista Jenny Morris tvrdí „to není dobré, nadále bojovat naše bitvy v rámci intelektuální a politický prostor, který postižení pohybu se velmi efektivně vybojoval za posledních 20-30 let. Místo toho musíme tyto koncepty a myšlenky přenést do širší arény nejen sociální politiky, ale i hospodářské politiky.“Osoby se zdravotním postižením a jejich organizací mnohé nabídnout tyto širší debaty a to je přes tak, že věřím, že existuje významná příležitost na pozici myšlenky, které jsou zásadní pro práva zdravotně postižených, ne jako problémy, které nejsou dosud pevné, nebo jako aspirace z a do-pryč éry, ale jako čerstvé řešení pro nadcházející dny.

podle mého názoru, UNCRPD nás vyzývá k posunu od sociálního zabezpečení přístupu k lidskému rozvoji přístupu k sociální politice, a z myšlenky, že každý člověk není ostrov‘ k pochopení života lidí v souvislosti s jejich existujícím nebo potenciálním vztahy a osobní sítě. Přijetí tohoto porozumění by předznamenalo řadu hlubokých změn v právu, politice a praxi. Kompenzační sociálních států by být nahrazen s možností budování sociálních investic, státy, které podporují jednotlivé agentury, a které prostřednictvím dělá tak využít inovací jednotlivců a jejich jmenováni advokáti generovat nová řešení. Moc by byla přenesena na lidi, aby sami řídili svou vlastní podporu, aby byli autorem svého vlastního života. My bychom se zbavit zbytečné byrokracie a fragmentace, která trápí mnohé postižené lidi je snaha vést obyčejný život tím, že re-purposing a integraci zdravotní a sociální péče, dávky a podporu zaměstnanosti kolem jednotlivých jednotný přístup k živé systémy. Rozhodující posun od vysokých nákladů a zvrácené pobídky uložené odpovědnosti založené kultury dospělých ochrana by dát způsob, jak osvobozující modelu podporované riskování.‘

Zaměření na práva lidí se zdravotním postižením být ve světě‘ výzvy, abychom se soustředili nejen na zavírání dolů represivní institucí, ale o tom, jak otevřít osvobozující společenství. Vyžaduje, abychom přemýšleli nad rámec zrušení zákonů o plenárním opatrovnictví, abychom zvážili, jak by společná sociální akce mohla lidem umožnit vykonávat a udržovat kapacitu. Vyžaduje to, abychom přemýšleli nejen o povaze transakcí mezi jednotlivci a službami, ale o tom, jak mohou lidé vstupovat, přispívat a čerpat ze sítí vztahů kolem nich. Takové myšlení může být zahlédl v nejvíce progresivní přístupy k podporované rozhodování, jako jsou Smlouvy o Zastupování v Britské Kolumbii nebo Indický Osoby se zdravotním Postižením Zákona a v rozvíjejících myšlení, pokud jde o právo žít nezávisle a být součástí společenství, jako například ve Skotsku Self-Directed Support Act 2013.

tyto záblesky slibné praxe ještě nebyly plně realizovány, a právě proto nejsou oběťmi krize. Místo toho poskytují věrohodné cestu vpřed, přes které snaha o zdravotně postižené lidi a jejich práva na plnou účast může být spojeneckých vyhledávání pro účinnější a udržitelnější způsoby, jak čerpat a využít celou škálu zdrojů kolem nás.

a co je nejdůležitější, takové myšlení pomáhá spíše naději než zoufalství přesvědčovat.